Vítej v Maroku

„Jsi v Maroku poprvé?“ ptá se mě hned po nasednutí do taxíku na Marakéšském letišti jeho řidič. „Ano“ odpovídám a přemýšlím, zda jsem mu právě poskytla záminku, aby mě jako neznalou místních poměrů pořádně natáhl. „Tak vítej“ odpovídá s velkým úsměvem na tváři. Později mu to pravda nezabrání naúčtovat mi mírnou zelenáčskou přirážku, ale když tuto otázku ale slyším podruhé, potřetí během jediného dne, pochopím, že Maroko je jednou z těch zemí na světě, kam se lidé rádi vracejí. Lepší reklamu si nelze přát.

KDE TO JE: severo-západní Afrika

KAM JET: můj itinerář byl: Marakéš – vodopády Ouzoud – Vysoký Atlas, výstup na Jebel Toubkal  (4088mnm)- Ouarzazate, Unesco ksar Ait Ben Haddou – oáza Skoura – soutěska Dadés – staré královské město Meknés – posvátné město Moulay Idriss – římské vykopávky Volubillis – nejstarší marocké město Fés – přímořské letovisko s kouzelnou pevností v evropském stylu Essaouira

K oblíbeným cílům patří ještě Merzouga – pouštní městečko a výchozí místo pro velbloudové safari na Sahaře;

ZA KOLIK NEJLEVNĚJI: denní rozpočet lze omezit na cca 30EUR/osoba/den

Marakéš

Marakéš je centrum veškerého turistického dění v Maroku. Někteří lidé přijedou jen sem a stráví týden či dva bloumáním po jeho tržnicích, palácích a nepřeberných atrakcích v jeho okolí a mohou odjet s klidem v duši, že viděli kus Maroka. Centrem samotné Marakéše je pak náměsti Jemma el Fna a cirkus, který se na něm odehrává. Přes den zde mají své stánky hypnotizéři hadů, za pár dirhamů škádlíc své šupinaté miláčky, večer se z náměstí stává obří jídelna s desítkami stánků nabízejícími vynikající jídlo. Připravují tu dušené šneky, grilované rybími chody, ale především zdejší specialitou tajine, což je jídlo dělané ve špičatých zakrytých talířích, ve kterých se dusí v páře a vlastní šťávě. Na výběr jsou různé druhy masa se zeleninou nebo vegetariánské, výsledek je vždy šťavňaťoučký a výborně ochucený místním kořením. Mezi největší lákadla v celém Maroku patří také trhovci s čerstvou pomerančovou šťávou. Je slaďká, z čerstvě natrhaných pomerančů, a navíc jedna sklenice stojí pouhých 10Kč! S plným břichem si potom můžete od místních dam nechat vyložit z dlaní svou budoucnost, nebo si je alespoň nechat pomalovat ornamenty z henny.

V bezprostřední blízkosti Jemma el Fna se nacházejí i další atrakce Marakéše. Nejznámější budovou, viditelnou z téměř jakéhokoli konce města je mešita Koutoubia z 12.stol. Její 70m minaret se stal prototypem pozdějších mešit po celé zemi, stejně tak, jako například mešity La Giralda v Seville.

Marocký styl architektury patří mezi nejestetičtější a řemeslně nejpropracovanější na světě a Marakéš nabízí jedny z jejích nejkrásnějších kousků: palác Bahia z 19.stol.či Medresa (škola) Ali ben Youssefa ze 14.stol.. Pěkné zastávky jsou i Marakéšské muzeum či hrobky Saadianů.

Medina (staré město) je tvořena spletí uliček a domy typu riad, které jsou uzavřené do ulice a všechna okna i dveře vedou do centrálního dvora, v jehož středu se často nachází fontána. Mnohé riády jsou dnes přeměněny na luxusní hotely, ale lze nalézt i několik v rozumném cenovém dosahu a tak si vyzkoušet život v tradičním prostředí. K tradičním činnostem obyvatel medíny patří i návštěva hammámu,parní koupele. Zatímco jako houby po dešti rostou drahé, turistické koupele, mezi mé nezapomenutelné zážitky z Maroka patří návštěva těch veřejných. Klíčové bylo dorazit v době určené pro ženy, po zaplacení cca 20kč vstupného jsem se pohádala s paní šatnářkou, která trvala na tom, že jí musím odevzdat foťák, který jsem sebou ale vůbec neměla. Vyfasovala jsem vlastní kýbl a naběračku, odložila si věci v obrovské kupolovité hale a zaplula do jedné ze tří dobře vytopených místností. Několik žen zde volně posedávalo po zemi, myly se mýdlem, obrušujícím krémem, navzájem masírovaly, nebo praly prádlo. Budova byla sice historická, ale zanedbaná a který z pánů by se domníval, že pohled na ženy společně se mydlící v horké místnosti by mohl být značně erotický, nechť vezme na vědomí, že většině žen bylo nad 50, s postavou Věstonické Venuše. Já se umyla během 5ti minut a brala nohy na ramena!

Spíše zajímavostí je, že si Marakéš oblíbil i módní návrhář Yves Saint Laurent a společně se svým partnerem se ujal rekonstrukce historické zahrady Jardin Majorelle, kde měl dlouhá léta i svůj ateliér. Ten je dnes přeměněn na muzeum berberské kultury a samotná zahrada je přístupná návštěvníkům, nabízí únik od shonu města a zajímavý fusion tradičního s francouzskou haute couture.

Příjemný jednodenní výlet z Marakéše jsou také vodopády Ouzoud. Průvodce, který se rázem ujímá skupinky v našem turistickém minibuse, tvrdí, že se svými 110m se jedná o druhé nejvyšší v Africe. Sice je vedle, jak ta jedle, ale je pěkné, že je na svoji zemi tak hrdý. Vodopády jsou ve dvou kaskádách, pod kterými následuje několik bazénků s průzračnou vodou přímo vybízejících k osvěžujícímu okoupání. Vodopád je zasazen v zajímavé krajině, v dolní části  Atlasu, všude kolem rostou olivovníky a v jejich korunách pobíhají drzí makaci berberští, jediný druh opice, který v Maroku žije.

Vysoký Atlas – výstup na Jebel Toubkal (4088mnm)

Marakéš leží prakticky na hranici nejvyšších hor severní Afriky, Vysokého Atlasu a základna pro výstup na její nejvyšší horu – Jebel Toubkal, je jen 1 hodinu odtud. Ač je podle Lonely Planet trasa výstupu z vesnice Imlil dobře prošlapaná a frekventovaná, najímám si místního průvodce a vyrážím na dvoudenní trek. První den stoupáme ze 1700mnm, ve kterých se nachází Imlil do 3200, kde je turistická chata, jediná po celé trase. Cesta je poměrně nenáročná, ne příliš strmá, lemovaná stánky s občerstvením a neodolatelným pomerančovým džusem. Krajina je vcelku pustá, fotím každý strom, stádo koz nebo oveček, ostrovy života v horské poušti. Největší zábavu mi ale poskytuje můj průvodce Ibrahim. V Maroku je jedním z oficiálních jazyků francouzština (pozůstatek koloniální éry 1912 – 1956), kterou zde skoro všichni plynně hovoří. Angličtina je skoro neznámá, rozšířená jen u lidí pracujících v turismu. U mě je to přesně naopak, anglicky se domluvím bez problémů, francouzštinu musím lovit ze zákoutí svých školních vzpomínek. Požadovala jsem tedy anglicky mluvícího průvodce a dostala Ibrahima, který se od turistů naučil skutečně užitečná anglická slovíčka! První den mě zarputile oslovuvuje Hello guys! (čau kluci / děcka!), když mu vysvětlím, že to není to pravé, zeptá se mě, zda mi teda může říkat Hello chick! (čau roštěnko /kotě). Asi bych se měla cítit polichocena. Naší kouzelnou anglicko-francouzskou domluvou se dozvídám, že ač je možné mít v Maroku více žen, on má jen jednu, protože taková žena příjde dost draho. Žijí v jedné domácnosti spolu s jeho rodiči a společnými čtyřmi dětmi, na marocké poměry zkrátka taková malá rodina. Po cca 5ti hodinách cesty dorážíme k dnešnímu cíli. Horská chata určená k noclehu je spravovaná francouzským klubem turistů a snad nejluxusnější, ve které jsem kdy spala. Je zde možné koupit celkem chutná jídla, teče teplá voda ve sprše a dokonce zde funguje jedno topení!

Druhý den je již o poznání ostřejší. Budíček v 5, snídaně, odchod 5:30. Posledních 900 výškových metrů už je pěkně natvrdo, po kamenech a skále, stále prudce nahoru. Po cestě pozorujeme krásný východ slunce a zbytky sněhu, které po zimě ještě neroztály. Ač je to v rozžhaveném Maroku neuvěřitelné, většinu roku je zde již vše pokryto sněhem a ledem a pohodový výstup se dá uskutečnit jen přes léto. Do hry také začíná vstupovat nadmořská výška a všichni šlapající nahoru už díky ubývajícímu kyslíku pěkně funíme. Dechberoucí je i výhled z vrcholu. Máme štěstí na čisté nebe, vidíme prakticky celý Atlas, desítky kilometrů daleko. Společně s dalšími asi 20ti milovníky hor se kocháme scenérií a pak to otáčíme směrem dolů. Skála pokrytá malými kamínky je perfektní skluzavka a všichni sestupují maximálně opatrně. Místní Marokánci si ale s pády hlavu nelámou, vyrazili si nalehko v Converskách a dolů to berou jako děti na pískovišti stylem 3 kroky, pád, 3 kroky pád…radost z výstupu jim to ale rozhodně neubírá!

Ouarzazate – Skoura – Dadés gorge

Velmi scénická cesta autobusem mě převede na druhou stranu Atlasu, směrem k Sahaře, na území oáz, hliněných vesnic s opevněnými ksary a pevnůstkami kašba. Poslední oáza v této oblasti Zagora dříve sloužila jako východisko obchodních karavan do Timbuktu. Karavana šla 56 dní a přivážela z Mali slonovinu, otroky a především zlato, které se stalo základem Marockého bohatství. Dnes už sice karavany nevyjíždí, ale stále je zde dostatek exotické atmosféry, aby pohltila každého turistu. Své o tom ví také filmová studia, která hliněné vesnice a domy v okolí Ourzazate použila několikrát při natáčení hollywoodských trháků. V kašbě (pevnosti) Taourirt se natáčely Hvězdné války, v nedaleké vesnici Ait Ben Haddou Babel, Honba za klenotem Nilu, Lawrence z Arábie či Gladiátor. Filmový průmysl se dokonce tak rozběhl, že zde postavili i největší africká filmová studia Atlas. Mladík nás provází mezi kuriózními kulisami tibetského kláštera, který figuruje v životopisném filmu o Dalajlámovi Kundun, či egyptskými chrámy z Asterixe, Obelixe a Kleopatry. A jelikož komparzu není nikdy dost, každý z místních je filmová hvězda se svou fotkou z natáčení toho či onoho filmu.

 

Nejkrásnější příklady opevněných vesnic ksárů a domů kasba nalézám právě ve zmiňovaném Ait Ben Haddou a v oáze Skoura. Ait Ben Haddou je celá tradiční vesnice, velmi fotogenicky zasazená na malém kopečku vedle koryta řeky, bohužel dnes již skoro opuštěná a přes den okupovaná zájezdovými davy. Daleko komornější a autentičtější zážitek nabízí  palmérie Skoura, 25km dlouhá oáza, která je doslova poseta rodinnými kasbami. Některé jsou již rozpadající se, některé stále obydlené a obklopené udržovanými políčky. Nejturističtější je, pro návštěvníky otevřená kasba Amridil, ale mnohem romantičtější je půjčit si kolo a spokojeně se ztratit v labyrintu prašných cestiček. Díky neexistenci restaurací je veškeré ubytování ve Skouře v ceně s polopenzí, takže nabízí i příjemnou možnost na terase při západu slunce vyzkoušet kuchyni paní domácí.

   

Východní strana Atlasu je také známá svými údolími a soutěskami, které na jeho úbočích vyhloubily říčky pramenící v horách. Je zde údolí růží, proslavené nekonečnými růžovými záhony, jejichž květnová sklizeň je spojena s oblíbeným festivalem. Dále soutězky Dadés a Todra, vyhlášené svou dramatickou horskou scenérií. Moje návštěva Dadésu nepostrádala adrenalin, když jsem si v hotelu domluvila údajně krásnou procházku podél řeky. V realitě mě ale řidič odvezl na výchozí místo a oznámil mi, že mám jít tudy zpět a nemám se leknout, když budu muset brodit řeku s vodou po stehna či do pasu. O tom se mi nějak při původní dohodě zapomněl zmínit! Asi bych si vzala jiné boty a alespoň igeliťák na foťák, který jsem takto přenášela jako malé dítě. O to byl ale zážitek intenzivnější a průvodce rozhodně nelhal, když říkal, že to bude krásné. Skály se nade mnou tyčily několik stovek metrů a v údolí tekla tyrkysová říčka obklopená růžově-rozkvetlými keřy.

 

Již suchou nohou se odpoledne vydávám na druhou stranu, do vesnice Ait Asni, kde se nad zelenými políčky v údolí rýsují staré kasby a ještě nad nimi fantasticky tvarované skály, s efektem rozteklého vosku.

Meknés  – Moulay Idriss – Volubilis

Celodenní přesun do severní části Maroka mě přivedl na úpatí Středního Atlasu, do další kulturně velmi bohaté oblasti. Město Meknés bylo královským městem v 17. století, ale v porovnání s jinými královskými městy jako Marakéš nebo Fés, je poněkud skromnější. Za zhlédnutí určitě stojí nejkrásnější marocká městská brána Bab el-Mansour, medresa Bou Inania, ale především krásné muzeum Dar Jamai, které bylo přestavěno z původního vezírského paláce z 19.stol. a ukazuje řemeslné skvosty té doby.

Meknés tvoří ideální základnu pro výlet do nedalekého posvátného města Moulay Idriss a k pozůstatkům římského města Volubilis. Moulay Idriss je plné bílých domů, postavené na dvou kopcích uprostřed nekonečných plantáží olivovníků. Ač se jeví nenápadně, je nejsvětějším místem celého Maroka. Je zde mauzoleum stejnojmenného muslimského světce, pravnuka proroka Mohameda, který sem utekl v 8.stol před novou vládou nastolenou v Bagdádu. Moulay do Maroka donesl islám a založil Idrissidovu dynastii. Dnes se k jeho hrobu chodí modlit tisíce Maročanů a pouť sem dokonce považují za adekvátní té do Mekky, pro ty, kteří ji z nějakého důvodu nemohou uskutečnit.

  

Nejvýznamnější archeologickou památkou v Maroku jsou pozůstatky římského města Volubilis. V době jeho rozkvětu, 2. a 3. století zde žilo asi 20 tisíc obyvatel, kteří zásobovali Řím obilím z okolních úrodných kopců. V této době byly také postaveny impozantní budovy jako oblouk vítězství, kapitol, bazilika a koupele. Římané město opustili na konci 3.století a to postupně ztrácelo na důležitosti, až v 8. století bylo konečně hlavní město přesunuto do Fésu. Do dnešní doby se nejkrásněji dochovaly mozaiky, které zdobily podlahy veřejných i soukromých budov. Díky chladnějšímu klimatu je výlet do Volubilisu opravdu příjemný, zvláště v odpoledních hodinách, kdy zde zavládne klid a teplé světlo.

Fés

Jedním z nejznámějších snímků z Maroka je záběr na koželuhy, jak se holýma nohama a rukama brodí v pestrobarevných kádích s barvivy a chemikáliemi při opracovávání kozích a ovčích kůží. Tento je právě z Fésu, jehož koželužny jsou nejvýznamnější v zemi a postup prakticky nezměněný posledních 800 let.  Ujímá se mě jeden z prodavačů kožedělných výrobků a vede na střechu svého obchodu, odkud je krásný výhled na desítky kádí. Po cestě nahoru po schodech mi do ruky vtiskne větvičku máty a já na střeše záhy pochopím k čemu je určena. Z chemikálií i čerstvých kůží totiž vychází takový zápach, že by si člověk podívanou příliš neužil. Stačí ponořit nos do aromatické máty a můžu pozorovat dosytosti.  Koželuzi zde prý vydrží pracovat jen dva roky, potom by jim chemikálie již rozleptaly kůži. Při hledání této podívané člověk ale chtě nechtě musí prozkoumat celou starou medínu, která je díky chaosu a spletitosti svých uliček jistě nejnepřehlednějším městem Maroka. Fés je také městem nejstarším, s královskou  historií mezi 8. a 12. stoletím a medína se řadí mezi největší středověká města arabského světa.

Jednu věc, kterou zde člověk rozhodně nemine, jsou nekonečné tržnice. Prodává se zde vše od slepic, masa visícího z háků u stropu, přes datle a jiné dobroty až po nepřeberný sortiment koberců, keramiky, koženého zboží a jiných suvenýrů.

Mezi okénky jednotlivých prodavačů čas od času vykoukne mozaiková fontána, romantická křivolaká ulička či jeden z architektonických skvostů. Ve Fésu se nachází několik starobylých škol, medrés, z nichž ta nejstarší Kairuánská, z 8. století má být tou úplně nejstarší dodnes fungující univerzitou na světě. Za nejkrásnější je potom považovaná medresa Bou Inania s detailní vyřezávanou výzdobou. Navštívit lze také jedno z muzeí – Muzeum  Dar el Batha, které je přestavěným soukromým palácem s příjemnou zahradou, zatímco Fondouk el-Nejjarine, muzeum dřeva, dříve sloužilo procházejícím obchodním karavanám jako karavanseráj.

Essaouira

Osvěžujícím zakončením mého výletu je návštěva přímořské pevnosti Essaouira. Krásné na ní je prakticky všechno – ve starém městě, medině vládne kombinace bílého vápna na zdech a modrých dveří a okenic, což ji tvoří velmi fotogenickou. Byla postavená v 18. stol., francouzským architektem Ludvíka XV, tudíž je pro Evropana mnohem přehlednější.

Tam kde končí medina, začíná přístav plný rybářských lodí. Úlovky se hned za čerstva prodávají na malém trhu a dokonce vám je na vyžádání hned na místě i ugrilují. Nad tím vším krouží hejna racků, číhajících na odpad z vyčištěných ryb.

    

A nakonec nelze opomenout pláž, která se za přístavem táhne několik kilometrů. Díky častým větrům je vyhlášená spíše jako surfovací základna, ale při mé červnové návštěvě je voda klidná a její osvěžující účinky využívají hojně turisté stejně jako domácí. Obyvatelé Essaouiry se rádi chlubí, že tato pláž inspirovala i Jimiho Hendrixe, který zde strávil několik dní, ke složení písně Castles in the sand. Ta byla ale v realitě vydána již několik let před inkriminovanou návštěvou.  Já zde trávím i západ slunce a sleduji, jak kluci na pláži hrají fotbal, plaché zamilované páry se drží za ruce a nebe mění barvu do ohnivě oranžové.

PRAKTICKÉ INFORMACE:

Ubytko: v baťůžkářské kategorii je v Maroku spousta pěkných hotelů. Ceny se pohybují kolem 10EUR/osobu a noc. Bohužel jsem se 2x setkala se štěnicemi, takže je třeba si dávat pozor. Mezi místa, které bych doporučila patří:

Marakéš – Amour de Riad, Ourzazate – Hotel Royal, Skoura – Auberge Dmana (super hotel!)

Doprava: v Maroku je dobrá síť autobusů a sdílených taxíků. Po celé zemi se dá dostat veřejnou dopravou včetně destinací za Atlasem a směrem k Sahaře. Státní dopravce CTM má nejhezčí autobusy, ale mají málo spojení a nevýhodně umístěné nástupiště. Na ostatní společnosti lístky netřeba kupovat dopředu, stačí přijít na autobusák a do půl hodiny něčím odjedete. Na kratší vzdálenosti fungují super sdílené taxíky, ale narvou do jednoho 6 lidí, takže je tam trochu těsno.

Jídlo: kde můžete jezte na ulici a v místních restauracích. Jídlo v Maroku je vynikající!

Trek na Jebel Toubkal: není technicky náročný, člověk musí být dostatečně fit, aby za den a půl vylezl 2500 výškových metrů. Průvodce na den stojí 30 EUR, ale není nezbytně ho najímat. Není třeba nést ani jídlo, ani vodu vše se dá koupit po cestě a na chatě. Ubytovat se lze v horské chatě za 10EUR.

TIP: pokud chcete vidět maximum za krátkou dobu a poznat podobně naladěné lidi, jeďte na zájezd s Livingstonem:http://www.livingstone.cz/zajezdy/katalog/detail/maroko/