Vietnam byl dlouhá léta rozdělen na 2 země – severní komunistickou a jižní „americkou“. Mě se zdálo, jakoby Vietnam zůstal rozdělení dodnes. Sever je chladnější, lidé vážní, méně přístupní a tvrdě pracující. Jih se více podobá sousedním zemím se sluníčkem, úsměvy a tropickými plážemi. Ve všech městech panuje stejný dopravní chaos s proudy mopedů snažícími se dostat do různých směrů. Na ulicích jsou stovky obchůdků, stánků či dam s koši přes rameno, které prodávají ovoce, hedvábné šátky či okopírované průvodce Lonely Planet. „Madam, madam, buy something from me!“ je věta, která provází turistku na každém kroku.
Prozkoumávání Vietnamu začínám ze severu, postupně o víkendech mého dobrovolničení v Hanoji. Hanoji se přezdívá Paříž Východu. Z dob francouzského kolonializmu zde zůstala stará čtvrť s úzkými uličkami i široké bulváry s elegantními secesními domy. Na každém rohu je kavárna nebo pekárna, každá čtvrť má svoje jezero a park, kam chodí místní sportovat a odpočívat. Mezi hlavní atrakce patří Ho Či Minův komplex s jeho mauzoleem, domem kde bydlel a muzeem. Ho Či Min požívá ve Vietnamu velké úcty jako osvoboditel národa a k jeho mauzoleu vede několikasetmetrová fronta. Před vchodem vám všechno seberou, nesmíte mít ruce v kapsách, krátké oblečení ani žvýkat žvýkačku. Sám „Uncle Ho“ jak mu Vietnamci říkají, leží ve skleněném sarkofágu a vypadá jako vosková figurína. Dům ve kterém žil je prostý, v tradičním vietnamském stylu, na kůlech, pouhé 2 místnosti a krásný výhled do parku. Kromě komplexu je v Hanoji několik opravdu krásných muzeí (a já muzea ráda nemám). V tom nejznámějším, o vietnamských menšinách a jejich způsobu života, vám například ukáží loutkové divadlo ve vodě (a šňůrky nikde, jak jen se ty loutky ovládají??) nebo tradiční slaměné domy roztodivných tvarů, které se dodnes staví v některých odlehlejších provinciích.
V dostupnosti víkendových výletů jsou od Hanoje 2 známá místa: horská stanice Sapa a Unescem chráněná zátoka Halong. Sapa je známá svými rýžovými poli a horskými minoritami. Když tam přijíždím, tak je ale mlha a původní menšiny jsou proměněny na stovky nenechavých prodavaček suvenýrů. Dojem si spravím, až při výletu na nedělní trh v Bac Ha, kousek od Sapy, který si stále zachovává tradiční ráz. Ženy v místních krojích neprodávají suvenýry, ale jídlo, cukrovou třtinu, látky a muži vám prodají koně, buvola, slepici i štěně – stačí jen vykrmit a hodit na pekáč, jak je ve Vietnamu zvykem.
Halong je asi nejfotografovanějším místem ve Vietnamu – zátoka s tyrkysovou vodou ze které se tyčí pískovcové skály a v nich obrovské a bohatě zdobené jeskyně. Berou mě sem moje kolegyně, takže si plně užívám, že se nemusím o nic starat, jen sedím na lodi a kochám se. Hned vedle je ostrov Cat Ba, který je stejně krásný, ale méně turistický, vedle Hanoje oáza klidu, takže se loučím s kolegyněmi, které musí zpět, a trávím noc v chatičce na pláži. Není lepší ubytování než slaměná chajda, kde můžete usínat při šumění moře!
Jakmile skončím svou třítýdenní stáž v Hanoji, vydávám se bleskovým tempem na jih. Obligátní zastávky tvoří města Hué, Hoi An, Nha Trang a Saigon (Ho Či Minovo město). Hué je bývalé královské město se zachovalou citadelou a královskými hrobkami. Hoi An zase kouzelné, útulné městečko, kde vám jedno z tisíce krejčovství ušije na míru skoro pravý oblek od Armaniho. Nha Trang, přímořské letovisko, kam se jezdí za zábavou a plážovými radovánkami. Mě se zde podařilo nahlédnout pod pokličku nejznámějšímu vietnamskému fotografovi, který mě při návštěvě jeho galerie zve na kávu a zbytek dopoledne trávíme v černé komoře vyvoláváním fotek (ano, fotí na film a ještě navíc černobíle) a diskuzí nad fotografickými technikami.
Nekonečné mraveniště je Saigon se svými 5,5 miliony obyvatel a nechvalně známou dopravou. Slyšela jsem nejednu historku o turistech sražených mopedem, včetně těch končících vážným úrazem. Nejzajímavější místem je asi muzeum o Vietnamské válce, které dokumentuje zločiny a masakry během této války a její následky například ve formě zdeformovaných dětí, které se rodily po použití chemických zbraní. Oficiálně je ale „american war“ zapomenutá, při vydělávání peněz není čas na sentimenty a Američané jsou pro dnešní Vietnam ekonomicky přínosným partnerem.
A to nejlepší na závěr. Nejkrásnější čas prožiji na souostroví Con Dao, které je zatím díky své izolovanosti mimo všechny turistické trasy. Představte si hornaté ostrovy s liduprázdnými plážemi a bílým pískem, obklopené světle tyrkysovou vodou, která v hloubkách přechází do té nejmodřejší blankytně modré a podmořským životem podobným akváriu. Je tu dohromady asi 5 hotelů a většinu návštěvníků (kterých je i tak minimum) tvoří sami Vietnamci, které sem posílá vláda na zotavenou. Bělochů nás může na ostrově být tak do 10. Jedeme se potápět, prozkoumáváme ostrov na motorce, navštěvujeme i nechvalně známá vězení, která sloužila jak Francouzům, tak Američanům pro věznění a mučení politických nepřátel. Jako by to všechno nebylo dost, já si ostrova užívám i na vlně romantiky… 🙂
Vietnam rozhodně není idylickou, bezproblémovou destinací JV Asie. Najdou si zde své zejména ti, kteří mají rádi města, architekturu a naprosto vynikající je zdejší streetfood – jídlo z pouličních stánků. Já, díky několika dnům na Con Dao, odjíždím opět s úsměvem od ucha k uchu.